Rozhovor s Jaroslavem Němečkem
Ing. Jaroslav Němeček je již přes 20 let stálým členem týmu Obermeyer Helika. Nyní se na pozici vedoucího ateliéru pozemních staveb specializuje na projektování rozsáhlých obchodních a administrativních center. Zeptali jsme se ho na jeho současný pohled na projektování obchodních center, a to s důrazem na udržitelnost, nové technologie a využití umělé inteligence v jeho oboru.
Za posledních deset let došlo k dramatické změně v projektování obchodních center, a to jak z hlediska vlastní technologie projektování, tak i z hlediska provozu. Zpracování projektů se v té době provádělo výhradně ve 2D s velmi omezenými možnostmi automatizace a generování výstupů, které přináší v současné době běžné modelování budov ve 3D. Obchodní centra byla zaměřena v maximální možné míře na klasický prodej a funkce jako jsou zábava, stravování byly zastoupeny ve výrazné menšině. V současné době se v centrech výrazně zvětšují plochy pro stravování. Vznikají zde restaurace, sportoviště, wellness centra a podobně jako zajímavý a vítaný doplněk pro oživení klasických obchodů.
K projektování obchodních center jsem se dostal, jak to tak už v životě bývá, úplnou náhodou. Bylo to krátce po roce 2000, kdy se v naší firmě začalo projektovat obchodní centrum Tesco Letňany. Odehrávalo se to v tehdy ne moc obvyklém aranžmá s britským architektem a lokálním projektantem. A já jsem se k tomuto projektu dostal okrajově jako začátečník. Následně jsem pracoval už jako hlavní inženýr projektu na novostavbě menšího obchodního centra v Kolíně. A jelikož to byla doba velkého rozmachu obchodních center a nám se projekty dařily, začali jsme automaticky pracovat na dalších.
Řekl bych, že v posledních deseti letech velmi dramaticky. Během tohoto období došlo k výraznému rozvoji ekologických a energeticky efektivních řešení při projektování nákupních center. Začínalo se s certifikacemi typu BREEAM či LEED, které stanovují pro budovy komplexní požadavky z hlediska hospodaření s energiemi, vodou, nakládání s odpady, dále požadavky týkající se zeleně, osvětlení, přístupů do budov a podobně. V současné době se objekty certifikují na vyšší a vyšší stupně, což s sebou nese obecně další nároky na úspornější budovy. Kromě toho přichází požadavky na snižování emisí CO2 jak z provozu budov, tak i při vlastní stavbě. Standardem se stává instalace solárních kolektorů, tepelných čerpadel, jímek dešťových vod atd. Navíc je při rekonstrukcích a úpravách stávajících budov velmi sledovaným tématem recyklace materiálů a konstrukcí, které dříve standardně končily na skládkách.
Všechny projekty jsou si podobné, a přitom každý je úplně jiný. Domnívám se, že po každé úspěšně dokončené stavbě by měl být projektant obohacen o nějakou novou zkušenost z hlediska technického řešení budovy. Osobně jsem si z jednotlivých realizací odnesl nějakou zajímavost, se kterou jsem se do té doby nikdy nepotkal. Pokud bych se vrátil v čase přibližně do roku 2010, na zakázce v té době jsme poprvé aplikovali jímání šedých vod (odpadní voda z umyvadel používaná na splachování toalet), při jiné příležitosti to bylo gridshellové (mřížková trojúhelníková skořepina) prosklené zastřešení, u následující realizace pak výstavba objektu na pružinových ložiscích přímo nad stanicí metra, aplikace suchých poldrů pro dílo založené pod hladinou podzemní vody atd.
Jednoznačnou výhodou je shromáždění veškerých informací o projektu na jednom místě. To výrazně usnadňuje sdílení informací v rámci projekčního týmu, kdy má každý člen přístup v podstatě k téměř 100 % informací o projektu. V minulosti, kdy se projektovalo ve 2D, to bylo přesně naopak. Ze standardně vydávaných půdorysů, které jsme nazývali slepáky, byli profesní projektanti schopni získat velmi omezené množství informací, což nezřídka vedlo k problémům z hlediska prostorové koordinace technických zařízení budov. Vlastní 3D model objektu pak umožňuje detailní prohlížení objektu ve fázi zpracování projektu, a to jak pomocí standardních webových prohlížečů, tak i pomocí virtuální reality, rozšířené reality.
Velmi se zajímáme o využití AI při projekční přípravě. Určitě přijde doba, kdy nějakou část rutinní projekční práce AI zastane. A předpokládám, že tento objem práce se bude s časem zvyšovat. Nicméně si nemyslím, že by v nejbližších deseti letech byli projektanti úplně vytlačeni nástroji AI. Na druhou stranu si dovedu představit budoucnost, kdy bude AI dokonce schopna nahradit tvůrčí práci architektů. Ale to je asi zatím hudba daleké budoucnosti.
Komunikace s klienty je naprosto zásadní při tvorbě projektů. Spolupracujeme jak s klienty, kteří mají jasnou představu o tom, co má projekt splnit, tak i s klienty, kteří mají představu rámcovou a většinu projektu nechávají na nás. Na každém projektu se nicméně potkáváme s tím, že musíme klientům trpělivě vysvětlovat, že některé jejich požadavky nelze splnit, jelikož nejsou v souladu s legislativou. Nezřídka to končí klientovým rozladěním nad nedokonalostí či velmi podivnými požadavky našich norem a zákonů. Zejména pak požární ochrana staveb bývá z tohoto pohledu problémem.
